Strážiště mě nevyděsí
O víkendu jsem navštívil závod, který pro mě byl velkou neznámou. Jediné, co jsem věděl, bylo to, že je součástí Stevens Jihočeského MTB poháru. Ovšem o Salačově Lhotě jsem před tím nikdy neslyšel. Snad jedině nedaleký Pacov znám z několika návštěv, ale to je asi tak všechno.
Z úvodu je zřejmé, že další zastávkou mého závodního kalendáře byl závod MTB Rally Strážišťská šlapka. Jak jsem však zmínil, do poslední chvíle mi chyběla jakákoliv představa. Akce zatím vcelku neznámá, i když už letos jel skoro neuvěřitelný devatenáctý ročník. Tudíž jsem se snažil zjistit předem nějaké podrobnosti. Nebylo jich vskutku mnoho. Na internetových stránkách se totiž ani den před závodem neobjevila mapa nebo profil trasy. Donesli se mi proto jen informace, že na trase je nějaké hodně nepříjemné stoupání, které pojedu hned dvakrát.
Jelikož jsem ale loni jel závod v Jistebnici a zvládl i sjezdovku Monínec nahoru, nijak mě zvěst o prudkém výjezdu neznepokojovala. Co mě však v sobotu ráno trochu zneklidnilo, bylo počasí. Je sice pravda, že jsem dlouho vyhlížel příchod jara a s ním i příznivých teplot, ale tentokrát udeřilo nepříjemné dusno, což mi na rozdíl od letního horka výrazně ztěžuje dýchání. Už doma před odjezdem to vypadalo dost katastroficky, a v Salačově Lhotě jsem po opuštění klimatizovaného prostoru v autě doslova dostal facku od téměř kapalného ovzduší.
Při registraci jsem konečně objevil mapu trasy a nechal si od známých vysvětlit, kde že je ten těžký kopec. Je to hora Strážiště (744 n. m. n.), což je součást Křemešnické vrchoviny. Podle rad zkušenějších to vypadalo, že poslední úsek je skoro lepší vyběhnout, než se snažit vyjet až na vrchol. Leč ukvapovat se předem mi přišlo zbytečné.
Pole mapy byla trasa mimo výjezdu na Strážiště naplánována tak, že nejprve se jel menší zaváděcí okruh západním směrem, po lesních cestách, nijak náročným terénem. Po návratu do Salačovy Lhoty pak přišla na řadu hlavní část závodu, dva okruhy severně přes Strážiště (krátká trasa na 25 km byl jen jednookruhová). Mimo uvedené stoupání nebyla nijak zvlášť náročná. Samozřejmě, že přišly na řadu ještě další kopce a sjezdy, ale nic, co by zběhlý jezdec nezvládl. Přesto jsem v zázemí trochu s překvapením vyslechl několik poznámek, že tam bylo moc klacků, případně nebezpečných sjezdů s kameny. Mně to rozhodně nepřišlo a podobné připomínky bych čekal spíš na masových akcích, kde se sejde pestrá paleta účastníků, mnohdy bez větší praxe. Na závodním seriálu, kterého se očividně účastní bikeři s větším množstvím zkušeností, mě to přece jenom trochu zarazilo.
Těsně před startem to sice vypadalo, že by mohlo trochu zapršet, což by určitě trochu pročistilo vzduch, ale nakonec z toho nic nebylo. Jen se trochu víc zatáhlo a spadlo několik kapek. V úvodním okruhu se však nepříjemně projevilo lesní sucho. Tlusté pláště biků rozvířily prach, což vysloveně potěšilo moje astmatické průdušky. Přes vzornou ranní aplikaci léků jsem chvíli přemýšlel, jestli to vůbec rozdýchám. Ke konci zaváděcí části se situace naštěstí uklidnila a v dalším závodění už mi nic nebránilo.
Při průjezdu cílovým prostorem jsme pro pobavení diváků absolvovali nějakou cyklokrosovou muldu a pak už nás čekalo Strážiště. Od Salačovy Lhoty se začalo zvolna stoupat vzhůru až pod vlastní výjezd. Nebyl sice úplně jednoduchý, ale podle zvěstí jsem čekal horší. Až tak posledních dvě stě metrů bylo opravdu výživných. Při jejich prvním absolvování jsem však musel slézt z kola, protože přes pěší cyklisty nešlo projet. Ale je pravda, že i na druhý pokus jsem na závěrečných sto metrů sesedl znovu. Přišlo mi v tu chvíli zbytečné se vysilovat před poslední částí závodu. A několik stoupání přede mnou v tu chvíli přece jen ještě bylo.
I když už byly o poznání mírnější, není to v okolí Salačovy Lhoty a Strážiště žádná rovina. Po sjezdu z nejvyššího bodu trasy a uhnutí směrem na východ byl další kopec po kořenech a rychlejší sjezd strání dolů. I když bylo chvílemi dusno k zalknutí, mně se začalo zdát, že konečně trochu chytám tempo a možná i forma by mohla začít nastupovat.
Někde za Strážištěm se jelo po úzké silničce na okraji lesa. Z dálky jsem v protisměru viděl malý lesní traktor nebo podobné vozítko. Jeho řidič byl víc než vstřícný, zajel ke kraji a dělal mi místo. Jenže ve stejném místě jela na kolech i výletní rodinka, otec s malými dětmi a přímo uprostřed volného místa. Navíc jim bylo úplně jedno, že z dálky volám: „Levá, Levá!“, aby věděli, kudy je budu míjet. Zkrátka mi nezbylo, než se ve fofru protáhnout mezi nimi a traktorem. Místa jsem k tomu měl skutečně málo. A k tomu jsem ještě zaslechl něco jako: „...aby si se nepo...“. Kdybych jedno z dětí nechtěně a nerad trefil, tak se „po...“ dotyčný otec.
Bylo však zbytečně se nějak víc rozčilovat, tak jsem šlápnul do pedálů a pokračoval. Kilometry doslova ubíhaly před očima a já se cítil čím dál líp. V závěru druhého okruhu se ale trochu projevila neznalost trasy. Moje představa byla, že v místech, kde se uhýbá zpět k cíli, je to už do Salačovy Lhoty kousíček. Říkal jsem si: „tady za to zatáčkou“, po chvíli: „no dobře, tak za tím lesíkem“, a pořád nic.
Trochu se mi vymstilo, že jsem vzdálenost podcenil. Závěr po mírně stoupající silničce se mi dost zajídal a připadal nekonečný. Díky tomu mě také jeden ze soupeřů těsně před cílovou rovinkou dojel. A přiznávám, na jeho závěrečný nástup už jsem rezignoval. I přes to byl výsledek dobrý na moje dosavadní problémy. 36. místo celkově a 11. v kategorii přineslo příjemný bodový zisk pro celoroční pohárové hodnocení.
Teprve v cíli mi došlo, jaké je vlastně horko. Vyprahlý organizmus skoro vypověděl službu a půllitr točené limonády na lístek ani nezaregistroval. Bylo nezbytně nutné vypít téměř na ex ještě dvě chlazená nealkoholická piva. Až potom a po další půlhodině odpočinku ve stínu jsem se mohl odebrat k autu a vyrazit domů. Když závod na závěr shrnu, je celkový dojem následující – dusno k zalknutí, velké horko, hodně kopců, málo ionťáku, zkrátka povedený den.